Barva a pohyb

deníky/zápisy

 

psáno performery

 

Zkouška barvy 2.3.2015

 

Úvodem toho zápisu chci vyjádřit poděkování za velmi intenzivní a kurativní ´´meditaci v pohybu´´ jak já to nazývám, a uvědomění si důležitosti tohoto výzkumného počinu pro mou osobu. Mohu popsat jen velmi osobní a subjektivní prožitek z dnešní zkoušky, který byl velice intenzivní a doufám, že se tyto zkušenosti neomezí jen na naši úzkou skupinu a podaří se nám své nabyté zkušenosti předat dál a dát je zakusit většímu počtu lidí. Musím podotknout, že v posledních dnech zažívám veliké emoční vypětí a stres.. o to více mi byl dnešek velkou pomocí nehledě na možnou vizuální stránku samotného tance.

 

 Z minula nám byly přiděleny barvy, a já jsem se v té své velmi rychle zabydlela. Modrou barvu vnímám jako existenční, oddávám se proudu, mnou i vně proudí voda a přebývá ve mně klid a obrovská síla oddanosti okolnostem a příjmání všeho, co v záplavě modré přichází. Jelikož jsem byla maximálně vyčerpaná, ve své barvě jsem se schovala a nechala s sebou jen vláčet a né se unášet. Každopádně, ač je tato barva velice dynamická..( já jsem ve skrze statický člověk).. je pohodlná. Pomáhá k utišení vnitřní vřavy. Na minulé zkoušce mě osvobodila od strachu z pohybu, dnes mi však v ničem nepomohla.

 Dnes jsme se navíc do barev oblékli. Nejdříve jsem si myslela, že nás to odvede k povrchnosti, ale oblečením jsme jaksi posílili identitu barvy.

 Nebudu rozvádět technickou stránku zkoušky, ta intenzivnější byla kontaktní improvizace,kterou jsme prováděli a to tak, že jsme začínali na svých barvách a při kontaktu jsme se mohli nakažovat, či si dokonce oblečení vymněňovat, což nakonec úplně převážilo samotný kontakt. Byli jsme tři: Bílá, modrá a červená. Z první improvizace si pamatuji jen moment, kdy jsem v modré barvě zavalila červeného Vaška. Všechny tyto barvy nesou velkou sílu, ale bílá svou všudypřítomností a klidem, proto možná není tak vyditelná nebo lépe řečeno konfliktivní. Modrá však tuto sílu používá vědomně, přesto však s klidem. Vyšlo najevo, že červená barva je solitér. Probírali jsme, co jsme kdo cítili a zjistili jsme, že modrá reprezentuje vodu,pozemskost,život, zatímco bílá nadpozemskost, něco, co je nad vším povzneseno. Červenou jsme přirovnali ne k ohni, ale magmatu, jádru Země, něčemu, co je napohled statické, ale velice silné a agresivní... Tímto slovem nechci zmást, aby agrese nebyla automaticky chápána jako něco zlého.

 Vymněnili jsme si barvy a já dostala červenou. Už v předešlém rozhovoru jsem postavu červené asociovala s jakýmsi bojovníkem, ochráncem podsvětí.. Už když jsem se oblékala cítila jsem rituál zapínání knoflíku jako poklidnou přípravu na boj či plnění důležitého, ale bolestného úkolu. Na chvíli jsem byla v koncích, protože jsem nevěděla, jaký ten úkol je, barva mě oproti modré spoutala a nepouštěla k nerozvážnému pohybu. Sem tam jsem vyskočila a či dělala úkroky, kolem modré a bílé, které se ve středu kočkovali. Jako voják na stráži,.. když se nic nedělo, odvrátila jsem pozornost k těm dvěma a dostala chuť zakusit, co dělají oni, ale omezovala mě má povinnost. Postupně mi začali darovat kusy oblečení a já se s překvapením nechala unášet. Až natolik, že jsme si začala sama sundávat oblečení a když mi začal pomáhat Vašek – bílá o to zuřivěji jsem se chtěla zbavit tíživé síly a povinnosti. Sundala jsem si všechno červené. Zůstala jsem bez barvy..bez identity. Dali mi bílý opasek a já se začla nechávat svobodně, ale překvapeně táhnout po prostoru. Jelikož jsem v krátké době nepochopila existenční význam bílé a jen tak ledabylé tahání se pro prostoru, vzpomněla jsem si, že jsem někde v euforii odhodila své povinnosti. Rychle jsem se snažila vrátit ke svému oblečení, v tom mi však bránil Vašek, a to mě napumpovalo k větší intenci. Když jsem se k sobě – k červené vrátila přepadlo mě zoufalství k návratu k těžké a nezbytné práci, jelikož jsem právě zakusila lehkost jiného bytí, kterým jsem před tím výrazně opovrhovala. Začla jsem jej plnit ( tímto úkolem byly skoky, kterýma jsem začínala ), neměla jsem však už sílu nevědoucího vojáka a naopak mě vypumpovala bolest. Odhodlání, že když je toto co musím dělat tak až do úmoru a ať je to co nejdřív. Když už jsem nemohla a stále znova jsem z posledních sil vyskakovala zpozorovala jsem znova bílou, jak si tam tak kráčí či něco dělá, svitla ve mně naděje, že mě snad dokáže v poslední chvíli zachránit, ale on tam jen stál, upadla jsem na zem, chvíli chodila v kruhu jako uvězněná zraněná šelma a pořád se nic nědělo, tak jsem sesbírala poslední životní sílu na pár demonstrativních skoků, ale cítila jsem, že mě v tom nechal. Vzdala jsem to. A v tu chvíli jsem viděla, jak se ke mně přibližuje. Začala jsem pociťovat nenávist, jakou může cítit člověk k Bohu, když ho nechá samotného projít nejtěžší hodinkou a pak až je po všem k němu přichází s blaženým úsměvem. Zvedl mě ze země, chytil do náručí a já se začalu ve vzteku bránit, dusit ho a kopat. Držel mě tak pevně, že jsem nemohla uniknout. Podívala jsem se na něj a ve vteřině jsem se rozhodla, že když to chce, abych žila, tak to má mít a s jakousi potřebou pomsty a zároveň voláním po záchraně jsem ho chtěla intenzivně políbit. On mě však znova překvapil a s poklidným a ´´chápavým´´ úsměvem mi uhýbal a bránil mi v tom. Ke vší té bolesti a zoufalství se přidalo ještě ponížení. Pak to Katy přerušila a já jsem později uvažovala, kam by to mohlo jít dále. Teď mě napadá, že by možná Bůh dokázal z Ďábla udělat beránka? Ikdyž kdoví, jestli se dá šelma zmněnit.

 V poslední improvizaci jsem měla bílou barvu. Z předešlého jsem byla dost vyčerpaná a překvapená, tak jsem se oblékala pomalu a zkoumala barvu, kterou si oblékám. Nechtěla jsem na sebe spěchat. Seděla jsem na zemi a sotva jsem se oblékla, skočila mi na záda Zuzka, která v tu chvíli byla nositelem červené barvy. Celá se na mě postavila a začala mě všemožně.. podotýkám bolestně..tlačit klouby, místy y pokopávat. Pousmála jsem se s pochopením, co červená dokáže a nebránila jsem se. Vlastně jsem nehledala ani pohodlnější pozici. Pokoušela jsem se s ní postavit, ale zase mě stlačila k zemi. Když se nabažila, nabízela jsem ji bílé oblečení, které razantně odmítala  a když do toho vstoupil Vašek, v podstatě jsem jen ustouipila a celou dobu je pozorovala, jak vlastně vzniká podobná hra tomu, co se odehrávalo v minulých improvizacích.

 Za sebe musím říct, že jsem na této zkoušce prožila katartzi. Je jasné, že si člověk v barvách odráží své představy a potřeby, ale komunikace se sebou se stává jasnější, čistší a intenzivnější. Jako bychom byli všichni nositeli všech barev, jen některé pouštíme a druhým se naopak bráníme. A ty se o to intenzivněji přihlásí o slovo, když jim popustíme uzdu. Vzhledem k tomu, že jsem se usídlila v modré, bylo pro mě velice blahodárné zakusit sílu ostatních barev.. a tak silných jako jsou tyto tři. Člověk na sebe vidí celistvěji.